Proč máme rádi hudbu?

18. března 2009 v 21:06 | sagan (zavináč) email (tečka) cz |  Duše a vědomí
Hudbu dnes bereme jako samozřejmost, setkáváme se s ní snad na každém kroku, je všude. Určitou hudbu jsme zvyklí poslouchat současně s prováděním jiných činností. Některým melodiím jsme ale schopni se plně oddat, a ty pak mají tu moc přivodit nám různé pocity. Vzrušení, strach, rozechvění, radost, uklidnění. Některé lidi může dovést až k slzám.


Vzpomenete si, kdy vám naposledy přinesla hudba slastné pocity? Rozechvění přejede po páteři a melodie anebo rytmus vám při poslechu přináší závratně příjemné pocity. Právě schopnost ovládat pocity je snad nejpodivuhodnější vlastností hudby.

Hudba pro nás zůstává stále záhadou. Jakou roli má hudba v našich životech? Lidé všech kultur mají rádi tanec, rytmus, melodie. K čemu by se mělo něco takového jako je hudba objevit v evoluci? A pokud není důsledkem evoluce, odkud se potom bere naše záliba v hudbě? Jak vznikla hudba a hudební sluch? Proč máme rádi hudbu?

Zvuky v přírodě

Hudbu tvoří uspořádané zvuky (Edgard Varese). Zvuky jsou zase tvořeny zhuštěním a zředěním molekul vzduchu, který rozechvívá vnitřní ucho. Zde jsou převedeny na elektrochemické vzruchy, které vnímáme ve formě pocitu označovaného jako výška tónu.

To ale vůbec nevysvětluje, proč bychom měli mít z výšky tónu či akordu nějaké emoce. Co spojuje hudbu Bacha, Depeche Mode a Busty Rhymese se zvuky, které slyšíme v přírodě?

Naše pocity při vnímání zvuků jsou spjaty s přírodou. Nejspíše každý suchozemský živočich bude muset být silně motivován, aby instinktivně pátral po zdroji vody a nepřestal, dokud jej nenajde. Povede ho instinkt, který musí být řízen určitou emocí (elektrochemickým stavem mozku) vyvolávající stres.

Jakmile však uslyší zurčící potůček, může přestat hledat a pocítit uklidnění. Naopak "strach" musí zvíře pocítit, pokud zaslechne zvuky vydávané jeho predátorem. Pocit strachu ho bude navádět k útěku do bezpečí nebo ho připraví na obranu sebe a mláďat.

Pouhý zvuk v přírodě ale ještě není hudba.

Využití zvuků ke komunikaci

Zvířata vydávají mnoho zvuků. Například delfíni a netopýři vysílají zvukové vlny. Ty dopadnou na okolní překážky a odrazí se zpět k živočichovi, který podle vnímaného zvukového odrazu pozná, jak vypadá jeho okolí (echolokace). Sloní stádo dokáže mezi sebou komunikovat dupáním skrze rozechvění povrchu země (seizmické vlny) běžně na vzdálenost dvou kilometrů a za vhodných podmínek až na vzdálenost více než deset kilometrů.

Vlci spolu komunikují prostřednictvím štěkání, kňučení, vrčení a vytí až na vzdálenost šestnácti kilometrů. Jelikož se s nimi lidé setkávají na všech kontinentech a protože jsou vlci aktivní především v noci, lidé si je od pradávna legendárně spojují s vytím na měsíc.
Psoun stepní (= prérijní, prériový; Cynomys ludovicianus) výstražně volá na ostatní členy svého společenství, když spatří blížícího se predátora. Zvuky, které vydává, jsou specifické pro každý druh predátora.

Keporkaci (druh velryb, humpback whale) zpívají celé hodiny a vytváří tak z oceánu stovky kilometrů rozlehlou koncertní síň, kterou se nese jejich zpěv. Možná právě na jejich zpěvu je založena báje o podmanivém zpěvu Sirén. Ptáci zpívají milostné písně, aby očarovali samičky nebo vymezovali své území (teritorium) před ostatními samci.

Toto není jen obyčejný smrk, je to smrk koncertní. Hostí ve své koruně pestrou společnost okřídlených zpěváčků. Je odsud slyšet rozmanitost ptačí řeči a zpěvu, jak štěbetají, cvrlikají, švitoří, cukrují a pípají ve dne v noci, po celý rok. Drozd zpěvný (Turdus philomelos). Fotografie: Jiří Bohdal.

Okřídlení zpěváci

Zpráva ukrytá ve zpěvu ptáků vyznačujících si nároky na území je jednoduchá a jasná. Kdo zpívá dostatečně jasně, energicky a vytrvale naznačuje tím, že je silný a na jeho území žádný protivník nevnikne. Vítězem je ten, kdo ukáže svoji nadřazenost nejdelším zpěvem. A pokud by snad někdo přesto chtěl proniknout na jeho území, musí opět zaútočit kanonádou zpěvu. Pro malého živočicha jako je pták, je zpěv ukázkou jeho fyzických schopností.

Když slyšíme zpívat ptáka, tak víme, že tím rozesílá do okolí informaci: "Ovládám své území, jsem schopen na něm postavit hnízdo a jsem připraven na plození potomků." Ale to není úplně přesné. Ptačí píseň je víc než jen souhrn údajů. Samec tím neposílá samičkám pouze informaci. Svým zpěvem samicí přímo manipuluje.
Slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica)

Zpěv samce bezprostředně vyvolává změnu pocitů u samice. Zpěv ovlivňuje chování, a tedy musí působit na primitivní pocity. Možná se jim také melodie zasekne v hlavě a musí si ji přehrávat stále dokola znovu a znovu, jako když se nám zalíbí nový hit.

Melodie přímo vytváří pocitovou odezvu v mozku u jiného člena druhu. Ptačí píseň má za úkol působit přímo na nervový systém jiného ptáka, ať je stejného (vyhrazení teritoria) nebo opačného pohlaví (námluvy).

Zpěv je velmi náročný na zdroje: čas i energii. Zpěv je parametr, na jehož základě je možné odhalit kvalitu fyzických vlastností jedince. Někteří zpěvní ptáci zpívají svoji píseň tak dlouho, dokud nepadnou k zemi mrtví vyčerpáním.

Proč si samice vybere ptáka s lepším zpěvem? Zpěv ukazuje na dobrou fyzickou zdatnost samce. Samice velmi pravděpodobně vědomě nemyslí na fyzickou zdatnost svého partnera, ale jelikož je sama výsledkem přírodního výběru, je potomkem těch předků, kteří byli fyzicky zdatní a to jsou ti, kteří dobře zpívají, pozná na základě zpěvu, že se jedná o vhodného partnera. Potomci nejlepších zpěváků jsou nejvhodnější pro přežití. Zpěv je ukazatelem vhodnosti genů.

Pokud chce pták získat samici, stává se jeho zpěv mnohem složitějším. Samice některých druhů ptáků si vybírají samce podle složitosti písně, čímž vytváří selekční tlak na složitost mozku a z toho plynoucí inteligenci. Čím větší repertoár, tím větší ptačí intelekt a tím potenciálně lepší geny. Pokud dokonce písničku inovuje, má samec lepší možnosti v získání samičky a tím zplození více potomků.

Ekvivalentem krásné písně je bohatý paví ocas. "Hudba je všude, ale nedokážu ji plně vysvětlit, pokud to tedy není paví ocas." (Charles Darwin)

Nejen experimenty sledující chování, ale rovněž množství hormonů ovlivňující pohlavní vzrušení a rychlost ovulace u holubic a kachen měřené experimentem po několik dní ukázalo, že je přímo ovlivňováno zpěvem samců. Rozechvění vzduchu (zpěv) vstupující do ucha samice, odkud postupuje převedené na elektrochemickou informaci do mozku, přímo ovlivňuje vnitřní psychický stav jejího vědomí. Působí stejně jako droga.

Pták, který si vybral své teritorium pro svoji samičku a své potomky, brání své území melodickým zpěvem. Ale ne každá melodie je hudbou. Někdo říká ptačímu zpěvu hudba, ale ve skutečnosti to není hudba. Mezi zpěvem ptáků a kantátami Johana Sebastiana Bacha je rozdíl.

Rytmus sjednocuje skupinu

Gibboni svým zpěvem opět označují nejen své teritorium, ale rovněž utužují vztahy mezi sebou. Jejich hlas je velmi silný a i v hustém prostředí pralesa je slyšet na vzdálenost několika kilometrů.
Co do vzrůstu je největším zástupcem čeledi gibbonovitých siamang (Symphalangus syndactylus), který veškerý čas tráví v korunách stromů. Zvláštností siamangů je hrdelní vak, který se při vydávání zvuků nafukuje až do velikosti grepu a funguje jako rezonátor.
Gibbon siamang. Fotografie: Joe Weaver.

Na rozdíl od ostatních gibbonů není ale zpěv siamangů melodický, nýbrž rytmický. Vzájemná komunikace a dodržování rytmu opět upevňují vazby nejen v rodině. Rovněž to rodině coby skupině dělá reklamu i na venek (David Attenborough).

Rytmus mohl být prvním způsobem dorozumívání, později přispívající k rozvinutým formám komunikace jako je řeč (Charles Darwin).

Tanec

Týmová spolupráce je potřebná pro dosažení velkých cílů, jako je lov, obrana skupiny nebo na druhou stranu pro napadení jiné skupiny.

Nejsnazším způsobem získání prostoru a hmotných zdrojů potřebných pro přežití při vydání nejmenšího možného množství energie je krádež (válka). A skupina jedinců má větší šance na úspěšnou krádež než jednotlivci.

Aby se velká skupina (tlupa, armáda) mohla koordinovaně pohybovat, musí udržovat rytmus. A jakmile jste koordinováni, můžete se spolu vydat na lov nebo pro válečnou kořist. Schopnost udržovat rytmus není výhradní vlastností lidí, podle rytmu se dokážou řídit i gibboni siamang.

Rytmus a melodie jsou základem válečného zpěvu. Zpívat v rytmu dovedou jen lidé. A pokud máte pohybovou aktivitu a rytmus, máte i tanec. V mnoha světových jazycích je pouze jediné slovo vyjadřující jak hudbu, tak tanec.


Tanec Brazilců.

Válečný zpěv nejspíše sdružoval různé skupiny homo sapiens při jejich bojích s jinými skupinami a při vyhlazování těchto skupin (genocida, skupinová selekce). Ještě dodnes se tento válečný zpěv uchoval například na některých ostrůvcích Sumatry, u amerických indiánů nebo afrických domorodců. Primitivní válečný zpěv najdeme rovněž i u dnešních čečenských bojovníků pochodujících do války nebo v jakékoliv jiné moderní armádě libovolného národa na světě.

Zpěv a tanec čečenských bojovníků.

Je zde však rozdíl mezi zpěvem ptáků a lidí. Zatímco ptáci zpívají sami za sebe (individuálně), lidé často zpívají ve skupině. Hymna spojuje národ, zpevňuje vazby mezi členy a vysílá vně skupinu signál o její síle (nacionalizmus). Politici či jiné zájmové skupiny mohou dobře ovlivňovat chování mas lidí vyvoláváním těchto pradávných skupinových instinktů pro své sobecké zájmy.

Rytmus ovládá pohyb našeho těla, melodie ovládá naše pocity. Výrazný rytmus najdeme v rocku, metalu, diskotéce i hip-hopu, což jsou všechno nejpopulárnější žánry hudby posledních třiceti let. Klasickou hudbu, která byla populární od dob Monteverdiho do dob Stravinskiho, už téměř nikdo nekomponuje, s několika výjimkami jako je například Philip Glass. Je jí stále méně a méně.

Soudržnost skupiny

Zpěv, tanec a hudba jsou pradávné skupinové aktivity, podobně jako rituály a náboženství. Mají sociální účel. Udržují skupinu lidí při sobě (adheze), spojují ji jako lepidlo, vytváří v nich pocit ztotožnění se se skupinou (identitu). Hudba ukazuje na úspěšnou a silnou skupinu.


Na členy skupiny se vztahují vzájemná altruistická pravidla (vizte Altruismus). Ti prehistoričtí lidé, kteří měli rádi hudbu a tanec se mohli stát členy skupiny na úkor méně muzikálních jedinců, kteří "nikam nenáleželi". Vzájemný altruismus mezi členy skupiny pak zvyšoval šanci jejích členů na přežití. Naopak lidé mimo skupinu měli menší naději na přežití a pokračování jejich genů v čase. Jejich geny se nedochovali. Dodnes mají lidé touhu někam náležet. Důsledkem je například i vznik pouličních gangů tvořených dětmi.

Dnes je hudba přítomna při každé společenské příležitosti: svatby, pohřby, promoce, sportovní utkání.

Nejstarší hmatatelné důkazy

Skutečné důkazy záliby člověka v hudbě máme z doby před 32 tisíci lety v píšťalách z kostí s několika dírkami pro prsty (Francie). V té době už museli lidé umět hrát melodie. Občas si představuji, jak se v jeskyních u ohně bavili zpěvem, bubnováním, tleskáním, tancem, a hraním na jednoduché hudební nástroje.

Také z tábořiště neandrtálců (Slovinsko) máme medvědí kost upravenou před 50 tisíci roky se čtyřmi otvory odpovídajícími čtyřem tónům z diatonické stupnice (solmizace do-re-mi-fa-sol-la-si-do). Tento druh evropského medvěda už vyhynul, neandrtálci také vyhynuli, ale hudba zůstala. Nalezené nástroje jsou již docela rozvinuté, jiné tu musely být ještě dříve, před 60-70 tisíci lety. A rytmické nástroje jako bubny jsou ještě jednodušší a byly tu nejspíše ještě o tisíce let dříve.

Členové domorodého kmene San v tradičním tanci kolem ohně ve vesnici Kagga Kamma v Africe. Fotografie: Gideon Mendel/CORBIS.

Hudba je starší než obdělávání půdy, možná je starší než jazyk. Hudba byla pro člověka přirozenou aktivitou, stejně jako dýchání a chození, každý byl její součástí. Zpěv a tanec byly běžnou součástí života každého člověka. Hudba je dnes v každé kultuře, proto tu musela být již velmi dávno. Zpěv, tanec, bubnování. Hudba zde byla ještě před homo sapiens sapiens.

Tvořivost a inteligence

Ukázali jsme, jak důležité byly pro člověka především v minulosti hudební schopnosti pro začlenění do společnosti. Schopnosti tancovat a zpívat mohly být jednoduchým vodítkem pro výběr partnera, jasné a jednoduše změřitelné parametry. Ukazovaly na zdatnost možného partnera a tím i na zdatnost jeho potomků pro přežití. Méně fyzicky zdatní jedinci nemohou dobře zpívat či hbitě tancovat, protože na obojí je třeba dostatek energie, zdraví a vitality.


Ženy mohly mít sklon vybírat si jednoduše muže s nejširším rozsahem, největší složitostí (repertoárem), originalitou písní a schopnostmi improvizace. Schopnost vymyslet nové melodie a rytmy mohla ukazovat na vynikající zdraví, tvořivost, inteligenci a pokročilé mentální schopnosti, které jsou vhodné pro tak praktickou činnost, jakou je strategie úspěšného lovu. Vzhledem k tomu, že jsou lidé nejchytřejší formou hmoty na Zemi, musel zde být velký selekční tlak právě na inteligenci. Lidé nejsou nejhbitější, nejsou nejrychlejší, jsou ale nejinteligentnější ze všech známých živočichů.

Darwinovým modelem pro oblíbenost hudby mezi lidmi byla ptačí píseň.

Materiální bohatství mužských nápadníků je velmi přesvědčivým znakem přitažlivosti pro ženy, jelikož tím muži ukazují na hojnost potravy, možnost postavit dobré hnízdo a schopnost zajistit si i ochranu. Muž nemusí být pro zajištění ochrany ženy a potomků fyzicky zdatný, ale své bohatství může vyměnit s jinými členy společnosti prostřednictvím jídla nebo jiných věcí považovaných za cenné jako jsou peníze nebo šperky.

Přesto se inteligence ukázala být v evoluci dokonce ještě cennější, než pouhá materiální hojnost, čemuž je důkazem relativní rozšíření inteligence mezi lidmi. Ženy v období nejvyšší plodnosti dávají přednost mužům, kteří vynikají nějakým druhem inteligence jako je například kreativita, před muži, kteří jsou pouze bohatí a postrádají genetické vlohy pro inteligenci (Geoffrey Miller, Martie Haselton, UCLA).

U některých domorodých kmenů si dodnes žena nebo muž vybírají partnera podle tance a zpěvu. Stejné to bylo nejspíše i u paleolitických lidí.

Moderní hudba

Předmětem a lyrikou (textem) většiny moderních písní je láska. Zpívá se v nich o vztazích, sexuálním chování a nejvíce tak hudba oslovuje mladé lidi. Vedle zpěvu je hlavní vlastností většiny zpěváků a zpěvaček populární hudby jejich sexuální přitažlivost. To pochopitelně vědí producenti hudby, kteří proto vybírají a následně propagují zpěváky na základě této vlastnosti, protože tím následně dosáhnou většího prodeje a zisku. Více tradiční kultury nezpívají tolik o lásce, ale také například o předcích nebo minulosti.

Na hudebních festivalech a koncertech je vždy moře náctiletých příznivců toužících po blízkosti svých idolů, zpěvaček a zpěváků. Fanynky se slzami v očích často zoufale ječí v touze po svých ikonách. Počet potenciálních sexuálních partnerů pro rokovou hvězdu může být tisíckrát větší, než jaký je pro jiného muže, a u některých zpěváků, jako je Mick Jagger, dokonce nejspíše ani příliš nezáleží na vzhledu.


Podobně jako zpěv, také tanec naznačuje sexuální schopnosti. Karneval v Riu.


Ale co skladatelé a hudebníci dnes již klasické hudby? Puritánsky a distingovaně vzhlížející muži v bílých parukách? Sexuální atraktivitu současných zpěváků a zpěvaček či jazzových hudebníků je možné stejně tak vztáhnout i na skladatele vážné hudby 18. století, jak víme z milostných a erotických dopisů jim adresovaných (Konstantinos Kaskatis). I můj kamarád dodnes chrání na chatě velmi důležitou kytaru, na kterou, jak sám říká, "jeho taťka sbalil mamku".

Hudba ale vždy nemá výhradně sexuální podtext. Musím být gay, abych si vychutnal hudbu čistě mužského gregoriánského chorálu? Nebo lesbička, když bych milovala sólo sopranistky? Ne. Musí zde být ještě něco jiného. Je to společenský účel, jak jsme ukázali již výše.

Joseph Haydn (1732-1809).

Děti

Jedním z pout mezi matkou a dítětem je komunikace. Dítě vyvolává v matce usmívání, zaujetí, pozornost, zpívání, takže se o dítě stará jak jen to jde. Podívej se na mě, chovej mě, pečuj o mě. Je to opět manipulace. Geny matek, které takto nebyly napojeny na své děti, se nezachovaly, protože děti s těmito geny se nedožily vlivem nedostatečné péče dospělosti.

Ve všech kulturách, matky (a v menší míře i otcové) zcela přirozeně (automaticky) změní svoji řeč na mnohem melodičtější, když mluví se svými malými dětmi. Mluví pomaleji, protahují slova, hovoří ve vyšší výšce a s větším rozsahem výšek. Více zdůrazňují intonaci v tázacích větách, a naopak ji potlačují v krátkých zákazech ("Ne!"), čímž zajišťují, že prototypy různých druhů vět budou jasně rozeznatelné.

Samotné děti zase spontánně zkouší, co dovedou jejich hlasivky, prozkoumávají tak rozsah svého hlasu, kalibrují svůj vrozený hudební nástroj. Čím více zvuků slyší z okolí, tím více různých výšek a rytmických variací samy vyzkouší (Sandra Trehub, Anne Fernald).

Když je nám deset nebo jedenáct let, začínáme mít skutečný zájem o hudbu. Divíme se, jak rodiče mohou poslouchat tu pradávnou zatuchlou dvacet let starou hudbu, namísto té současné, skvělé a svěží. Později pak sami vzpomínáme na hudbu svého mládí, která pro nás zůstane navždy tou nejoblíbenější. Kolem čtrnácti let se vývoj složitosti neuronální sítě blíží složitosti dospělého mozku a proto se nám hudba z této veledůležité doby prvního opravdového poznávání světa a pocitů "vryje" navždy do paměti. Už nikdy potom se netvoří nové spoje neuronů tak rychle jako v tomto kritickém období života.

Mezi živočichy existuje mnoho druhů, které se dokážou učit "zpívat". Mezi savci existuje několik druhů, které se učí vydávat zvuky, jako jsou delfíni, velryby, některé druhy netopýrů a tuleňů. Mezi primáty jsou ale lidé jediní, kteří se zvládnou učit melodiím

Zpěv keporkaků mohl být inspirací pro báji o podmanivém zpěvu Sirén. Každou sezónu se keporkaci naučí zpívat jinou píseň, která je variací na tu předešlou. Herbert James Draper: "Odysseus a Sirény" (1909).

Neurověda k hudbě

Silné hudební emoce vyvolávají v lidech takové melodie a rytmy, které hudební skladatelé zručně pozměnili tak, že jsou ve výsledku jiné, než jaké bychom je očekávali (Daniel J. Levitin). Každá kultura má v hudbě určitá schémata, která se naučíme jako děti, a ty pak v hudbě vyžadujeme (např. evropská hudba má jiné schéma než pákistánská či indická). Jiný druh hudby nám, na rozdíl od dětí, později přijde podivný a nepřirozený (např. nám Evropanům přijde zvláštní pákistánská hudba, Pákistáncům zase evropská).

Takže pokud zaslechneme něco narušující schéma, jako například v melodii "Somewhere Over the Rainbow", kde jsou tóny ve slově "Somewhere" celou tóninu od sebe, vyvolá to v nás silné pocity. Podobně nezvyklý je hudební interval při zpěvu "Maria" od Leonarda Bernsteina z West Side Story (u nás nazpíval Karel Gott), který byl dokonce považován ve středověku za tak nelibozvučný, že se muselo jednat o dílo samotného Satana.
Vizualizace údajů o aktivitě mozku získaných prostřednictvím funkcionální magnetické rezonance (fMRI).


Stejně jako u vnímání čehokoliv jiného neexistuje v mozku nic takového jako "centrum hudby". Hudba prochází z ucha do mozku přes řetězec oblastí aktivovaných v určitém pořadí. Samotné zpracování je ale paralelizované.

Po celou dobu poslechu hudba ovlivňuje reflexy v mozkovém kmeni (kterému říkáme "plazí mozek", protože tuto část mají rovněž plazi). Rovněž jsou aktivní bazální ganglia a amygdala.

Některé spoje z vnitřního ucha nevedou přímo do sluchové kůry, ale obcházejí ji a vedou do mozečku (cerebellum, opět nejprimitivnější část lidského mozku). Mozeček pomáhá v udržování rytmu (tempa, mozeček je aktivní při řízení motoriky těla), je zapojen do vnímání pocitů při poslechu hudby (různé zásahy či stimulace v určitých částech mozečku vedou k agresi, v jiných částech naopak k potlačení úzkosti).

Hlemýžď ve vnitřním uchu rozdělí hudbu do několika jednotlivých zvuků (frekvenčních pásem, vizte obrázek níže) a v elektrochemické formě je odesílá pro počáteční zpracování do sluchové kůry. Poté zpracování pokračuje v určitých částech čelní kůry (Brodmannovy oblasti: BA44 /část Brocova centra/ a BA47), vývojově nejmladší a nejpokročilejší části mozku. Zde se zpracovává schéma hudby a porovnává se s očekáváními. Spánkové laloky rozlišují barvu tónu tak, že ji porovnávají se známými barvami, uloženými v paměti v minulosti. Pro přístup k paměti se aktivuje hipokampus.

Nakonec je aktivována síť zpracovávající pocit odměny a slasti (mezolimbický systém/dopaminergní systém), kde dochází k tvorbě dopaminu stejně jako při tak neodolatelných činnostech jako je pojídání jídla a sex. Jedná se o nucleus accumbens (NAc), jenž je součástí ventrálního striata. Nucleus accumbens je rovněž aktivní, když například vášnivý hazardér vyhraje v ruletě nebo si narkoman bere svoji oblíbenou drogu. Někteří lidé zažívají při poslechu jejich oblíbených skladeb "akustický orgasmus".

Potěšení z hudby nám přináší přesná souhra mezi elektrochemickými událostmi v neurálních systémech předvídání a odměny. Existuje celá řada odchylek ve struktuře mozku (nemocí), jejichž nositelé si hudbu nemohou nikdy užít.
Hlemýžď (=cochlea) ve vnitřním uchu rozdělí dopadající zvuk do několika frekvenčních pásem.


Hudba je jako koláč

Hudba jako slovo zahrnuje celou škálu zvuků a rytmů, a jako celek nemusí sloužit v evoluci ničemu. Může se jednat pouze o šťastnou náhodu, kdy se hudba stala pouze módou. Kdyby hudba jako celek zmizela, nic by se pro nás nezměnilo. Účel mohou mít jen její jednotlivé části jako rytmus nebo melodie, které zasahují několik určitých míst našeho mozku utvářejících pocit odměny. Tím nám přináší potěšení (Steven Pinker: "auditory cheesecake").

Je to jako když vidíme a cítíme koláč. Myslíme si, že nám jde o koláč, ale to není pravda. Jsou to cukry a tuky, které jsou zdrojem energie organismů a kterých je po celou dobu historie dostupných tak zoufale málo, že po nich všichni ohromně prahneme. Jedná se o touhu vedoucí k získání životně důležité energie, proces nevyžadující složité vědomí. A i dnes, některým jedincům méně schopným se ovládat, způsobuje takové potěšení, že jejich konzumací mohou explodovat. Jelikož potravy bylo obvykle málo, nevyvinul se žádný extrémně bolestivý pocit plného žaludku, který by nás instinktivně varoval před přejedením.

Naše potěšení z hudby je založeno na touze po ingrediencích hudebního koláče, jedná se o emergenční vlastnost mozku. Přestože se původně mohlo jednat pouze o šťastnou náhodu, později se mohla stát i předmětem přírodního výběru nebo módy (Geoffrey Miller, Robin Dunbar).


Závěr

Hudba je pro mě velmi důležitou součástí života. Mnoho lidí připustí, že přestože mají hudbu rádi, často o ní nic nevědí. Setkal jsem se i s lidmi, kteří "hudbu ve svém srdci" a vlastní neporozumění hudbě považovali za důkaz něčeho nadpřirozeného, pocházejícího mimo přírodu. Svoji neznalost dokonce mnozí považují za cosi noblesního.

Odhalili jsme řetězec indicií, ve kterém je naše hudba spojena se zpěvem ptáků či velryb. Spojitost mezi naší hudbou se zvuky, které vydávají zvířata i neživá příroda. Nejedná se pouze o kulturní jev lidské společnosti, ale o jednu ze základních vlastností mezi zvířaty. Hudba staví na pocitech, které ovládají živočichy na základě přirozených zvuků v přírodě. Hudba vzniká spojením jednoduchých zvuků.

My, stejně jako ostatní zvířata, jsme řízeni pocity. Hudba ovlivňuje pocity posluchačů. Jak asi velryby vnímají své písně? Nejspíše nemohou o hudbě příliš abstraktně přemýšlet a musí je to celistvě ovlivňovat a přímo utvářet jejich pocity. Hudba vyvolává emoce a emoce jsou obsahem naší vědomé zkušenosti. Emoce jsou náš život.

Hudba v nás vyvolává jedny z nejsilnějších vášní, které vůbec můžeme pocítit, protože její složky byly důležité v nejpodstatnějších oblastech vývoje života. Skladatel pak svojí hudbou přímo vyvolává v posluchači ozvěny těchto pradávných silných pocitů. A to nás tedy nejspíše spojuje s keporkaky, gibbony a ptáky. Vliv hudby na naše emoce.

Nejspíše nikdy nebudeme přesně vědět, k čemu hudba v historii sloužila. Hudba bohužel nevytváří zkameněliny. Přesto se znalostí toho všeho můžeme příště hudbu poslouchat s novým a hlubším pochopením, a s ještě větším zalíbením.

Zjistili jsme, že hudba má také společenský význam, důležitý pro zachování ostatních genů do budoucnosti. Proto geny vedoucí svůj organismus k zálibě v melodiích jsou upřednostňovány přirozeným výběrem. A proto i my, coby potomci stovek miliónů let biologické evoluce a rostoucích nároků na složitost zvuků, máme rádi hudbu.




 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 tomáš tomáš | 27. dubna 2009 v 22:03 | Reagovat

moc zajímavý článek! díky za něj! ostatní témata článků zní taky docela slibně..:)

2 jeňa kočí jeňa kočí | E-mail | 14. června 2011 v 1:03 | Reagovat

Článek není špatný a místy jsem se i poučil. Než ti sdělím selektivní výhodu a tedy příčinu existence hudby, tak bych rád nejdřív vypíchl několik děr v tvé argumentaci. Doufám, že si mou kritiku nebudeš brát nijak osobně. Ani já učený z nebe nespad :)

První rýpnutí je jen osobní: miluju pakistánskou hudbu! Stejně tak irskou, španělské ska nebo brazilský metal. V pubertě jsem ale poslouchl black a grindcore, o které dnes už téměř sluchem nezavadím. Ale to je jen taková drobnost:)

Závažnější věc: proč nezpívají šimpanzi? A gorily, makakové a hulmani? Tito všichni žijí skupinově (uznávám u goril by se o tom dalo polemizovat). Naproti tomu giboni žijí buď monogamně nebo samotářsky.
Píšeš, že důkazy o hudbě máme staré 32 tisíc let, možná až 80 tisíc. I kdyby 100 tisíc, naši předkové ale žili skupinově už před 6-7 miliony (!) let a pravděpodobně i déle. Jak je to možné?
Je to jednoduchá, pro skupinový život existuje mnoho lepších vysvětlení než je hudba (např. obrana před predátory, jako u zeber a pakoní, kteří taky nezpívají).

K čemu je tedy hudba dobrá doopravdy?
Věděl jsi, že australští domorodci dodnes používají písně jako mapy území, kde žijí? Z písní se dozví, kudy jít pro vodu v období sucha a kde jsou pak blízká loviště.
Věděl jsi, že Trója, popsaná v Ilias a Odyssei (vtipná náhoda, že tu máš Odysseův obrázek:)) byla zničena 500 let před tím, než bylo dílo sepsáno? Kvůli jejímu sepsání bylo dokonce v Evropě prvně použito písmo, doslova bylo vytvořeno na koleni, aby mohl být epos zvěčněn. Jenže nebyl už náhodou zvěčněn předtím? Jak přečkal těch 500 let? Jediná zatím neprůstřelná teorie zní: Homér nebyl autor, ale potulný pěvec. Od svého mistra převzal píseň, která vyprávěla ten příběh.
Písně tedy sloužili (a někde dodnes slouží!) jako první paměťové médium. Díky rytmu (původ záliby v rytmu ti nevyvracím) a rýmování písně umožnily snazší zapamatování i přenos informací. Často životně důležitých, kdy neznalost cesty k vodě v období sucha mohla být fatální pro celý kmen! Bodejť bychom ji nemilovali :) Hromadně! ;)

PS: delfíni na sebe volají jmény, tvoří koalice koalic (krom nich to umíme jen my) a jsou jediní tvorové se složitější strukturou mozkové kůry, než je ta naše :) nepodceňoval bych je;)
Měj se a směj se. J.K.

3 Jiří Jiří | 15. června 2011 v 9:49 | Reagovat

Omlouvám se, ale saganův text je o něčem jiném. Nevysvětluje vznik různých druhů hudby a už vůbec ne osobní preference. Nejde mu také o rozbor jednotlivých strategií komunikace mezi různými druhy. Jsou uvedeny jako příklad, aby byla zvýrazněna funkčnost a obecný charakter hudby. Nejde ani o popis antropologických objevů, ani o exkurz do počátků evropské literatury. Než tedy čtenářům sdělíš svůj názor na "selektivní výhodu a tedy příčinu existence hudby", doporučoval bych saganův text přečíst nejen jednou a srovnat jej se svou zkušeností - jestli k němu máš co dodat. Jeho podstata spočívá ve větě "Hudba vyvolává emoce a emoce jsou obsahem naší vědomé zkušenosti. Emoce jsou náš život." Konzistence a promyšlenost saganova textu je obdivuhodná.

4 jeňa kočí jeňa kočí | 3. srpna 2011 v 16:37 | Reagovat

A já psal o tom, proč vyvolává naše emoce.. čili úplně z cesty:)

Svou osobní poznámkou o stylech jsem jen reagoval na jeho tvrzení, že středoevropanům nesedí (např.) pakistánská hudba.

5 otto otto | 8. března 2012 v 8:36 | Reagovat

...poslouchám Angerfist...totálně mi vypláchne mozek od negativ...

6 Lukes Lukes | E-mail | 11. března 2013 v 23:46 | Reagovat

Supr članek celkově ;) musím dat palec hore :DD ano těžko vysvetlit ,dle mého názoru ale hudba vyvolava ruzné pocity a emoce bo je navržena v rytmu ,naše srdce byjí v rytmu ,inteligentní bytosti (lidé) si hudbu přezvali jako obklad zabávy a ruzně ...mužem na ní tzv.pařit ,někteří žijí hudbou jak si uvedl ano zvuky jsou v přírodě všude kolem ,lidé dokazali dle mě z určítých zvuků a tonu udělat hudbu do rytmu apod..proto slyšime tak jak slyšíme.Každopadně je to těžko vysvětlitelné ale je to tak

7 PeterBat PeterBat | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 19:14 | Reagovat

“Adoro viaggiare in Segway”. Il modo migliore per cadere in amore con Verona in nessun tempo!
Quando si dispone di un breve tempo a coprire una citta, questo e un ottimo modo per farlo. Mi e piaciuto molto il nostro tour e guida. L'audio e stato un po' difficile, ma la guida li ha tenuti lavorando. Quando il suo caldo, questo e un ottimo modo per andare in giro e stare un po' fredda. Verona e una citta facile accesso per segway intorno. Abbiamo visto tutti i principali siti e ci hanno dato una buona sensazione per il layout della citta. Siamo stati in grado di tornare a pochi posti il giorno successivo per un po' di tempo.

https://www.regiondo.it/segway-historic-tour-in-verona

<b>Book Now</b> ''' http://segwayverona.com/

https://eu5.bookingkit.de/onPage/detail?e=2202759fc95947e409b3435a7ae87161&preview=true&lang=it

8 Tloustik Tloustik | Web | 2. září 2017 v 11:07 | Reagovat

Doporucte mi nejake kytarove lekce

9 Kilian Kilian | Web | 2. září 2017 v 11:17 | Reagovat

Jake lekce kytary byste doporucili?

10 Pedro Pedro | Web | 7. září 2017 v 19:48 | Reagovat

Zkuste lekce kytary Nanastroj.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama